Pouť u Dobré vody 2013

Pocinovice – Téměř 400 lidí přišlo v poněkud vlhkém nedělním (15.09.) dopoledni ke kapli zasvěcené Panně Marii Bolestné u Dobré vody a zdaleka to nebyli jenom věřící. Poutní mše je totiž také příležitost k setkávání přátel a známých ze širokého okolí.

Jistě vítaným oživením bohoslužby je každý rok jiný hlavní celebrant. Letos se této role ujal p. František Hranáč, rodák z Nalžovských Hor, působící v současné době v italském Udine. Jeho kázání, podtrženému originálním ornátem s výšivkou kaple včetně chodského čakanu, naslouchali všichni pozorně, a pokud jej slyšeli i ti, kteří kostel navštěvují jen sporadicky, byli možná překvapeni jeho téměř civilním projevem…

Kromě p. Miroslava Kratochvíla byl aktivním účastníkem také Msgre Vladislav Sysel, jenž v letošním roce oslavil jednadevadesáté narozeniny. A jako každý rok přečetl druhé čtení bohoslužby v německém jazyce starosta Schwarzachu Alois Böhm, neboť německy mluvících věřících této družební obce Pocinovic přijel celý autobus. Bavorský starosta také přivezl DVD se záznamem všech významných akcí za deset let, protože právě tolik let neformální přátelství mezi oběma obcemi trvá.

Stranou kaple a určitě neprávem trochu opomíjený zpovídal poutníky generální vikář plzeňské diecéze Msgre Josef Žák: „Publikace, kterou si tady můžou zájemci koupit, je doplněná bohatým obrazovým materiálem a popisuje dvacetiletou historii diecéze, kterou papež Jan Pavel II. nově zřídil na území pražské, budějovické a zčásti litoměřické diecéze 15. července 1993,“ objasnil svoji letošní roli u Dobré vody.

Jen kousek od kamenného oltáře se modlil také sedmasedmdesátiletý Václav Mráz ze Smržovic čp. 15, kterého lze v loučimském kostele Narození Panny Marie spatřit při nedělních mších nahoře na kůru. Na otázku, jestli má tato poutní mše jiný význam než jiné, odpověděl: „Jako děti už jsme sem chodili s naší babi, a samozřejmě pěšky, tady přes les. Myslím si, že i pro ty starší lidi to mělo a pořád význam má. Tady se sešli příbuzní, kteří se jinak viděli jen na svatbě nebo pohřbu.Popovídali si, tátové se pak stavěli v Libkově na pivě, než dorazili domů. Za mého mládí byly dole pod strání kolotoče, houpačky. Je to trochu jiná bohoslužba než v kostele, je to něco navíc. A pokaždé je tady jiný kazatel, třeba hned po válce tu kázal Msgre Bohumil Stašek, po němž je pojmenovaná turistická stezka z Běhařova do Pocinovic.“

Při letošní pouti zde nebylo vidět příliš krojů, světlou výjimkou byla rodačka z Pocinovic Ludmila Kadlecová, která žije na Přešticku a pro příští rok chystá překvapení: „Jako malá jsem tady zažila, že se rozdávaly obrázky kaple a oltářního obrazu, a tak bych chtěla něco takového připravit na příští pouť.“

Když po více než hodině mše svatá skončila a lidé se zvolna rozcházeli, vzpomněl jsem si na jen těžko definovatelný pocit pozitivní energie, kterou jsem zde pocítil při stejné příležitosti před pěti lety. Působilo to letos kupodivu úplně stejně, a pokud jsem se pozorně díval do tváří přítomných, nejenom na mne.

Zdeněk Huspek (Domažlický deník)