Z knihy: Sto zajímavostí ze staré Šumavy, název článku Převaděč z kláštera, autora neznáme

Část občanů republiky se po roce 1948 nesmířila s novým politickým uspořádáním a rozhodla se řešit svůj další osud ilegálním přechodem státní hranice k naším západním sousedům. Hranice překračovali nejen jednotlivci, ale často i organizované skupiny a celé rodiny a pomáhali jim při tom zkušení převaděči, rekrutující se často z místních obyvatel příhraničí Šumavy.

Nejznámější z nich byl zcela jistě „Král Šumavy“ Franz Nowotny, bývalý pašerák a později věhlasný převaděč, který po roce 1948 vodil do tehdejšího Československa západní agenty a při zpáteční cestě ještě pomáhal překonat hranici těm, kteří chtěli republiku opustit. Kromě známých převaděčů pomáhali s ilegálním přechodem hranice i dnes už anonymní místní obyvatelé. Nebyli sice tak populární jako jejich slavní kolegové, ale přesto dokázali mnohým lidem otevřít dveře do západního světa.

Jedním z těch méně známých byl i kvardián Aleš Cihlář, představený kapucínského kláštera v Sušici. Jeho hospodyně paní Prchlíková z Bojkovic ve svých vzpomínkách uvádí, že v letech 1948-49 poskytl několik mladým lidem úkryt v sušickém klášteře a následně jim pomohl k útěku přes hranice. Obvykle tyto osoby posílal k faráři Bohumilu Maroušovi do Hartmanic, u kterého se hlásili s heslem „…ať žije Kristus.“

Mezi těmi, kterým Marouš obstaral převaděče, byli i dva muži, z nichž jeden po zdařilém přechodu hranice padl po pěti letech jako francouzský voják ve Vietnamu. V kapse jeho uniformy byla nalezena fotografie jeho české dívky a balíček dopisů. Důslednost tehdejšího politického systému proti svým odpůrcům neznala mezí. Státní tajná bezpečnost, která dostala zřejmě dokumenty od Vietnamců, dívku brzy vypátrala a zadržela. Při výsleších vyšlo najevo, že mladým mužům pomohl k útěku i kněz Aleš Cihlář. Během krátké doby byl v sanatoriu v Jevíčku kněz zatčen.

Po pěti měsících výslechů v plzeňské věznici na Borech byl 13. srpna 1954 souzen za vlastizradu a jako „agent Vatikánu“ odsouzen ke dvanácti letům vězení. Svůj trest si odpykával ve Valdicích, Leopoldově a ve Rtyni v Podkrkonoší. Byl propuštěn po amnestii vyhlášené v roce 1960.

Vězení neunikl ani Bohumil Marouš. Tento kněz ve svých 27 letech všestrannou kulturní a společenskou činností povznášel i místní obyvatelstvo. Hrál výborně na klavír a byl vedoucím junáckého oddílu. Také on byl za napomáhání při přechodu hranic v roce 1949 odsouzen na 18 let do vězení, z nichž část prožil v uranových dolech. Po amnestii v roce 1960 pracoval asi rok u Pozemních staveb v Písku, ale v roce 1961 byl opět uvězněn. Svobody se dočkal až v roce 1965. Po dalších třech letech opět u Pozemních staveb v Písku mohl od roku 1968 vykonávat svoje kněžské povolání v Dolní Lukavici a ve Kdyni. Zemřel v roce 1985 a je pochován v Písku-Semicích.

 

P. Marouš